Na
poslední odborové schůzi jsme diskutovali o oprávněnosti požadavku
ředitelky pražského ÚP na informaci o tom, kdo podepsal petici k systému
hodnocení zaměstnanců. Zda jde o legitimní požadavek nebo nepřímý
nátlak zaměstnavatele. Paní Prokopová vyjádřila své přesvědčení o
legitimnosti požadavku. Pro zdůvodnění svého názoru uvedla, že každý
zaměstnanec mohl a měl vyjádřit svůj nesouhlas s metodikou při jejím
podpisu (ponechme stranou, že výstup z metodiky byl zaměstnanci
předložen jako hotová věc a nesouhlas je čirý alibismus GŘ/MPSV). V
případě, že zaměstnanec hodnocení podepsal, má zaměstnavatel oprávněný
zájem vědět, proč teď formou petice vyjadřuje s hodnocením svůj
nesouhlas. Své přesvědčení dále podpořila oprávněnou potřebou vedení
získat k tomuto zpětnou vazbu a možností s nespokojeností něco udělat.
Toto zdánlivě logické vysvětlení má z mého pohledu několik zásadních rozporů, které se pokusím krátce shrnout.
Pokud
ředitelka pražského ÚP chce vědět, kdo petici podepsal, je zřejmé, že
ji o tom, zda petici vůbec někdo podepsal, musí někdo informovat. To by
nevadilo, pokud by přímo nežádala jmenný seznam. Je toto snad u petic
běžné? Bude to snad dělat vedoucí (který je třeba naším členem)?
Nepředpokládám, že ten, kdo sbírá podpisy, je půjde i sám aktivně
odevzdat svým nadřízeným. Dovoluji si podotknout, že každý zaměstnanec
má právo petici podepsat bez toho, aby šla informace o jeho jménu
následně k vedení.
Smysl
petic je zřejmý a zaměstnavatel nemá právo pátrat po tom, z jakých
pohnutek lidé podepsali souhlas s platovým výměrem a jaký mají nyní
důvod pro podpis petice. Byť byť měl zaměstnavatel jakkoliv bohulibé
myšlenky, zaměstnanec mu není povinen rozpor vysvětlovat. Podpis petice
je každého soukromou aktivitou, která žádným způsobem nesouvisí s
výkonem povolání.
Tvrzení,
že se o podpisu zaměstnavatel stejně dozví, je sice částečně pravda
(ano je fajn, pokud petici také někdo zaregistruje, což nezpochybňuji),
nicméně při několika tisíci podpisech a po odevzdání signatářům (ano
teprve oni mají mít v ruce celý jmenný seznam z titulu signatáře a ne
nikdo jiný) nebude jistě nikdo z generálního ředitelství kontrolovat,
kdo a z kterého konce republiky petici podepsal, a následně o tom zpětně
informovat ředitele krajských poboček. Ostatně adresa bydliště (uvedená
v petici) není trvalým pobytem, a už vůbec ne místem výkonu povolání.
Zpětně získané údaje tak nemají vypovídající hodnotu ve smyslu zjištění,
kdo z krajské pobočky podepsal. Také se zde dostáváme k zásadnímu
nepochopení skutečnosti, že nikdo z odborů nemá právo porušovat soukromí
zaměstnanců a informovat o těchto skutečnostech vedení dřív než je
petice zveřejněna celá. Stejně jako při ochraně osobních údajů jde o to,
kdo a kdy tyto informace předává. Dovoluji se domnívat, že žádný ze
zaměstnanců, který petici podepsal, by nedal souhlas k informování
vedení o své aktivitě!
Požadavek
na nahlášení jmen zaměstnanců před tím, než je samotná petice předána
generálnímu řediteli, jen dokresluje tristní situaci v Praze.
Zdůvodnění, že zaměstnavatele zajímá rozpor ve vyjádření zaměstnanců, je
z výše uvedeného důvodu absurdní. Je naprosto nepřípustné, aby se
ředitelka jako představitelka zaměstnavatele na úrovni kraje, domáhala
předem jmen řadových zaměstnanců ve věci, která ji staví na stranu toho,
proti komu je petice namířena. A to i v případě, že by petici podepsala
sama. Tento požadavek je krajně neobvyklý a v tomto kontextu působí
šikanózně.
Z
výše popsaných důvodů se domnívám, že ze strany zaměstnavatele tímto
došlo k vytváření tlaku a zároveň vidím jako problematické, že postup
zaměstnavatele považují jako legitimní i někteří z nás. Vzhledem k
naprosté odlišnosti a rozporu v názorech na danou věc je zřejmé, z čeho
pramení nedostatky v naší vzájemné komunikaci. Z mého pohledu mělo od
začátku vedení odborů, které o tomto požadavku ředitelky vědělo, tento
nelegitimní požadavek zamítnout už v samém zárodku. Rovněž tím mělo
zabránit šíření možných dezinformací a informovat o tom minimálně naši
členskou základnu.
Se
zde uvedených důvodů se domnívám, že došlo k zásadnímu selhání v
interní komunikaci, selhání vedení odborů a byl jsem tak nucen obrátit
se na ČMKOS, které toto mé vyjádření zašlu taktéž.